Metodologický a/teismus

Stejně jako existenciální analýza tak i hagioterapie vychází na empirické rovině z metodologického ateismu. Nevychází z apriorní premisy existence Boha ani nepracuje s věroučným obsahem křesťanství. Pouze náboženskost člověka považuje za geneticky danou, evolučně výhodnou a mimořádně mocnou intervenující sílu lidského duševna a za jednu z konstitutivních struktur lidské psychiky.

Situace ale není jednoduchá. Zatímco novověká věda nás učí žít s hypotézou metodologického ateismu, tedy ve vědecké oblasti uvažovat, jako by Bůh nebyl, kantovská tradice myšlení klade otázku, zda v existenciální oblasti, která zahrnuje oblast hodnot, smyslu a etiky, bychom všichni, tedy i ti, kdo nedisponují žádnou náboženskou jistotou, neměli pracovat s opačnou hypotézou - žít, chovat se a rozhodovat tak, jako by Bůh byl. Neboť se zdá, že jedině s implicitní existencí Boha můžeme hovořit o objektivitě dobra a zla, jedině s existencí Boha můžeme hovořit o objektivitě viny a neviny a o nároku na spravedlnost, jedině s existencí Boha můžeme hovořit o objektivitě smyslu.

Specifikem hagioterapie je to, že v ní platí oba postuláty současně: Na empirické rovině vychází z metodologického ateismu. Nepostuluje existenci Boha, pouze v souladu s empirickou přírodovědou považuje náboženskost za geneticky podmíněnou, evolučně výhodnou a mimořádně mocnou intervenující sílu lidského duševna. V souladu s tímto závěrem ale klade na existenciální rovině na místo postulátu základní životní nesmyslnosti a tragičnosti, jak to předpokládají někteří představitelé existenciální psychoterapie (např. I. D. Yalom), postulát základní smysluplnosti, naděje a spravedlnosti.

Postulát "žít, chovat se a rozhodovat tak, jako by byl Bůh, tedy jako by život byl dialog a jako by život měl smysl a naději", je postulát metodologického teismu a hagioterapie ho považuje za konzistentní s geneticky podmíněnou strukturou lidské mysli. Metodologický ateismus vede k metodologickému teismu. Vzájemně se nevylučují, jde o různé roviny našeho vztahování se ke světu. Když ale dojde k jejich vzájemné konfrontaci, ukazuje se, že nikoliv věda, ale existencialita řídí náš život, a dojde-li k popření nároku smyslu a naděje, může se pro každého z nás vytvářet vysoce destruktivní a demotivující situace.