Existenciální východisko

Existenciální hagioterapie je forma existenciální psychoterapie. Tím se chce říct, že přijímá základní dynamickou strukturu lidského nitra navrženou Sigmundem Freudem "pud - úzkost - obranný mechanismus", ale mění její obsah a upravuje ho na "vědomí smrtelnosti - úzkost/zoufalství - obranný mechanismus".

Oba tyto vzorce předpokládají, že duševní operace, některé vědomé a jiné nevědomé, vznikají za účelem vypořádání se s úzkostí či zoufalstvím a tyto obranné mechanismy jsou živnou půdou nejen pro adaptivní reakce, ale i pro reakce patologické. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že Freudova posloupnost začíná "pudem", zatímco existenciální začíná uvědoměním a strachem.

Larry Crabb popisuje existenciální model lidské psychiky na základě biblického příběhu o stvoření Adama a Evy: "Poté, co zhřešil a zaslechl kroky Boha procházejícího se v zahradě za denního vánku, skrývá se první člověk Adam v houštinách rajské zahrady. Na Boží volání "Kde jsi?" odpovídá: "Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Adam tedy na otázku: "Kde jsi?" neodpovídá zrovna logicky a Crabb jeho odpověď analyzuje tak, že ji rozdělí na tři části:

1) Jsem nahý - výpověď o prvním poznání o sobě samém

2) Mám strach - výpověď o první emoci, která z tohoto poznání vychází

3) Ukryl jsem se - první strategie chování, jak se vypořádat se strachem

Jenže - a tady nastává myšlenkový skok - slovo "Adam" není v hebrejštině osobní jméno. Adam znamená člověk, a mluví-li Bible o Adamovi, mluví o člověku. V Adamovi lze spatřovat každého z nás a skrz tuto dvouznačnost Bible podle Crabba sděluje, že každý z nás je konstituován třemi základními dynamikami: Vědomím smrtelnosti ("jsem nahý") - úzkostí a zoufalstvím ("bál jsem se") - obrannými strategiemi ("ukryl jsem se"). Problém je v tom, že strategie, které člověk intuitivně volí, mu mnohdy nepomáhají, ba někdy mu na jiném místě škodí. Proto přichází na terapii a proto doufá, že se mu dostane pomoci.

Existenciální hagioterapie nechce terapeutům radit, jak konkrétně mají pomáhat lidem. To nechává na jejich odborném vzdělání, lidské zralosti a terapeutické zkušenosti. Shrnuje ale poznatky všech velkých náboženských a filozofických tradic, že nakolik žijeme ve vlastnickém modu "mít", natolik se bojíme smrti. Hagioterapie chce tedy jedinci pomáhat ke směrování k modu být, neboli snažit se být v pravém smyslu homo religiosus.