Bůh a smysl života

Přestože Berďjajev píše, že "všechna náboženství počínaje od pověr divokých primitivů mají základ v poměru ke smrti", obecně se otázka smrti neobjevuje v motivacích náboženské víry izolovaně, ale často jsou na ni navázány otázky týkající se životního smyslu, jeho hledání, nalézání či míjení. Pro náboženského člověka není problematická pouze otázka, kterou si kladou věřící i nevěřící, co je smyslem života. Daleko palčivější je pro něj otázka, zda nějaký smysl vůbec existuje. Zda existuje něco, co bychom "měli" dělat, nějaký úkol, k jehož naplňování jsme voláni. A pokud doufáme, že nějaké "má být" existuje, kdo smysl tomuto "má být" dává? Kdosmysl všeho, včetně vlastního života člověka, stanovuje?

Otázka, kdo dává smysl lidskému životu, představuje náboženské tázání par excellence. Intuitivně zažíváme smysl jako něco účelového, co "má být" (protože je to správné), a nám je to dáno k naplnění. Běžně hovoříme o "hledání" smyslu, o tom, že smysl "nacházíme", případně "nenacházíme", jindy říkáme, že se s ním "míjíme". Pokud řeč zrcadlí naše intuitivní vnímání reality, pak v tomto případě vyjadřuje nevědomý předpoklad, že existuje-li smysl, musí být nějak dán. Musí být zamýšlen. Chladný a netečný Vesmír nezná žádné úkoly, které "mají být" naplněny. Takové úkoly mohou existovat pouze v mysli, která tvoří budoucnost. V ní každý tah má svůj smysl, i když pro naše vnímání leckdy nepochopitelný. Zkrátka, existuje-li smysl, musí existovat vědomí, které jednotlivé tahy "partie", v níž se odehrává náš život, předjímá a smysl jim uděluje. Není-li takový udělovatel, není ani smysl.

Tato úvaha stojí v pozadí existenciálního rozhodnutí, kterou Immanuel Kant označil jako důkaz Boha z praktického rozumu. Bez hypotézy Boha se podle Kanta nedá integrovaně žít. Pokud nedokážeme žít svůj život jako nesmyslnou, pomíjivou a zcela bezvýznamnou absurditu, jinými slovy, pokud se k intenci smyslu (tedy k řešení otázky "co život čeká ode mě") utíkáme jako k mocné životní podpoře, pak - aspoň na nevědomé rovině - vždy předpokládáme existenci vnějšího Udělovatele, tedy Boha.

S čímž je samozřejmě problém. J. P. Sartre například tvrdil, že pokud existuje Bůh, pak sice platí, že lidský život má smysl, ale protože podle Sartra Bůh neexistuje, lidský život žádný smysl nemá. Také guru současné psychoterapie Irwin Yalom uznává, že prožitek smyslu předpokládá existenci Boha, leč jde o iluzi. Svět je absurdní, žádný smysl v něm neexistuje. Subjektivní prožitek smyslu je podle Yaloma sebeklamem, který si utváříme dvouvrstevně: Nejprve si sami sobě stanovujeme cíl svého života, označíme ho za jeho smysl a následně své autorství popřeme, zatlačíme ho do nevědomí a upínáme se k iluzi, že smysl nám byl dán zvenčí. Ve skutečnosti je představa existence heteronomního smyslu podle Yaloma pouhý přelud.

To působí velmi pesimisticky a zakladatel logoterapie V. E. Frankl, který v době 2. světové války prošel vyhlazovacími tábory v Osvětimi, Kauferingu a Türkheimu, považoval takovouto ateistickou víru v osobně, tedy člověkem samým vytvořený smysl za iluzornost. Přirovnával ji ke šplhání na fakírském provaze, který si člověk sám vyhodil do vzduchu. Takový nikde výše neuvázaný smysl člověka v jeho životních zátěžích neunese a zhroutí se do zoufalství. Názornou ilustraci podal ve své knize Nevědomý Bůh, kde cituje záznam freudiánského (důsledně ateistického) terapeuta K. Eisslera, který si poznamenal o své intervenci, již poskytl ženě, jež trpěla nevyléčitelnou rakovinou:

"Žena porovnávala naplnění smyslu ve svém dřívějším životě s absencí smyslu v současné životní fázi... Byla připravená snášet všechny bolesti, pokud byly nějak smysluplné. Ale nač bych ji měl odsuzovat k tomu, aby snášela nyní své utrpení, kdyby její život už neměl žádný smysl? A proto jsem řekl, že podle mého mínění se dopouští hrubé chyby: Neboť její celý život je nesmyslný a odjakživa byl nesmyslný, ještě dřív, než onemocněla. Mezi jejím současným a dřívějším životem existuje rozdíl výhradně v tom, že v dřívější fázi věřila ve smysl života, zatímco v současné fázi již této víry není schopna. Ve skutečnosti - poučil jsem ji - byly obě fáze jejího života naprosto beze smyslu. Pacientka reagovala na toto konstatování tím, že byla bezradná, tím, že předstírala, že mi nerozumí, tím, že začala plakat."

Netřeba komentáře. Kantův důkaz Boha z praktického rozumu lze jen obtížně vyvracet. Snášet útrapy života mimo myšlenkový prostor "jako by Bůh byl" (a potažmo existoval smysl), není zřejmě psychologicky vůbec možné ....